Schody do nebe - 5. díl

15. srpna 2013 v 14:34 |  Schody do nebe
Ahoj!! Jsem tu s dalším dílem povídky. Doufám, že vás mé citové výlevy přenášené do povídek stále baví. Jen škoda, že se to nikdy nestane, alespoň ne s člověkem, který se ne úmyslně stal hlavním hrdinou příběhu :)... Piště, jaké by mělo být pokračování. Budu moc ráda!!



''Chtěla bych ti ukázat jedno tajné místo, kam jsem vzala jen svou nejlepší kamarádku… Chceš?'' navrhla jsem mu, když se mi přestaly klepat nohy a já pevně stála na zemi. Na oko zaváhal ''Podle okolností,'' rozesmál se. ''Teď hned?'' zeptal se s tím jeho kouzelným úsměvem ve kterém vynikli rovné bílé zuby. ''Teď,'' přikývla jsem na srozuměnou. ''Ale musíš zavřít oči… Povedu tě.'' ''Dobře,'' odpověděl a zavřel oči… Vzala jsem ho za ruku a vedla na slíbené místo.

Byli jsme skoro na místě. Po kamenité cestě se šlo v žabkách špatně, ale co bych pro něj neudělala? V duchu jsem se usmála. Šli jsme kolem oplocené louky, kde se většinou pasou krávy… Horko bylo nesnesitelné, ale vlezli jsme do lesa, kde byl příjemný chládek… Vonělo zde jehličí, ale v lese jsme nezůstali dlouho…Vedla jsem ho dál, tentokrát po úzké strmé lesní cestičce… Když jsme vyšli z lesa, tak se před námi rozprostřela velká pastva… Dole byli stáje, kam jsem ho vedla… Daniel celou dobu švindloval, ale nevadilo mi to…

''Můžeš otevřít oči '' Usmál se a já ho za ruku vedla dál dolů… Už věděl, kam ho táhnu… ''Doufám, že máš rád koně,'' zeptala jsem se, ale on se jen usmál a dál jsme šli dlouhou loukou k ohrazení… Vedla jsem ho přímo do stáje. ''Seznam se s mým druhým domovem… Sem chodím nejraději… Ať už jsem veselá nebo je mi smutno… '' Jen se na mě koukal těma oříškovýma očima a já ho dovedla až k boxu mého jediného a nejoblíbenějšího oře…

''Tohle je jediné zvíře, kterému můžeš říct všechno, on mi naslouchá a nikdy to nikomu nepoví'' Usmál se. ''Jeho jméno je Lump, ale většinou nezlobí… Plemeno je to nejspíše Shetlandský pony křížený s jezdeckým a jak si můžeš všimnout, tak se zbarvením podobá krávám''. Zasmál se zvonivým smíchem, až se celá stáj zachvěla… Nebo jsem se zachvěla já?

Řekla jsem si, že se už nikdy nezamiluji nebo spíš se nesmím zamilovat, ale co se to semnou děje? Kde jsou moje protesty vůči klukům? Že bych se opravdu zamilovala? Zčervenala jsem ani nevím proč. Stejně se před ním pořád stydím!

''Víš… To, co jsem ti chtěl říct na té lodi. Opravdu…''. ''Čááááááu,'' ozvalo se za ním a já mohla spatřit kamarádku, která semnou onehdy šla ven a povídala si s ním… ''Neříkala jsi, že už sem nikdy žádného kluka nepřivedeš?,'' smála se, ale nebyl to zvonivý smích spíš takový potupný. Nebo se mi to opět zdálo? Já opět zrudla. V té chvíli jsem jí nesnášela. Odběhla pro plné kolečko… Zrovna kydala našeho černého hřebce jménem Dark Dream … Vedla jsem ho k němu… Byl ještě pořád divoký… Člověk by se ho i bál… Černý, veliký hřebec… Parádně nasvalený, který si nejčastěji stoupal na zadní… To uměl dokonale.

Neměla jsem ho ráda… Přeci jen Lumpík byl malý líný poník, který si na jízdárně zkracoval rohy, ale bylo to zlatíčko… Zato Monika Dreama milovala… U Lumpa se Dan nudil, koho by také vzrušovalo líné přežvykování trávy. Když jsme stáli u Dreama byl jako očarovaný… ''Chceš si ho pohladit?'' zeptala jsem se, ale on se jen díval a odpověděl ''Ne, při mém štěstí by mě kousl,'' znovu se začal smát… ''Copak nevíte, že má být ve stájích ticho?!'' ozval se hlas šéfové a všichni ztichli… Když byl klid, tak šéfová odešla a my s Danem vyrazili zpět.

''Co jsi mi to chtěl říct?'' Usmál se ''Teď už není ta správná doba'' ''Řekni… Prosííím,'' škemrala jsem a udělala svoje psí oči. Nevydržel to ''Tak dobře…Víš… Hrozně se mi líbíš,'' zrudla jsem jako rak a úsměv mi ztuhl na rtech… Opět zde byl ten odporný knedlík v krku a já nemohla nic říct… ''Raději nic neříkej,'' zasmál se a pokračoval v cestě jako by se nic nestalo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama